Být pohromadě znamená mít domov a mít lásku

Slepý Bartimaios sedí u cesty. Nic nevidí, nic nemá, nic nemůže. Zbyly mu jenom vzpomínky. Vzpomínky na časy, kdy bylo lépe. Vzpomínky na chvíle, kdy sedával s rodinou u prostřeného vánočního stolu, na rozzářené oči dětí u stromečku, na radost dospělých z radosti dětí, na doby, kdy byli všichni pohromadě. Kdy byli šťastní. Ta doba se už nevrátí. Babička umřela, pro dědečka zůstal prostřený talíř, ale nepřišel, chce být sám. Z dětských hlásků jasně zvonících při koledách se časem staly skřehotavé hlasy puberťáků a ty se později proměnily v nádherný chór mužného vícehlasu. Housličky a flétničky vyrostly na kytary, kontrabas a dokonce i varhany. I ta kočka vždycky přiběhla a našla si místo v rodinném kruhu – a nevím, jak na to přišla – ale při tradiční modlitbě Otčenáše pobožně spínala přední tlapky. Zřejmě i ona vycítila, že být pohromadě znamená mít domov a mít lásku.

A pak to najednou všechno utichlo. Všechno je pryč. Sedí tu sám, opuštěný, bezmocný a jen zdálky k němu zaznívají hlasy jdoucích okolo. Bartimaiovy rty se rozezní zprvu sotva slyšitelným povzdechem, jenže ten hlas sílí a sílí, až se změní v křik: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“. „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ „Pane, ať vidím opět všechny své blízké na Vánoce spolu!“ Tento krátký rozhovor dokáže změnit Bartimaiův život. Ježíš mu nedává jenom nějakou almužnu, a vlastně nic mu nedává tak docela zadarmo. Staví ho před zásadní otázku. Co vlastně chceš? Chceš tu dál jenom sedět, nebo můžeš vstát a dokážeš pro to také něco udělat? Bartimaios vyskočí, odhodí svůj plášť – vlastně to jediné, co mu zbylo, odhodí to, do čeho se ve své samotě halil, čím se zakrýval, do čeho se ukrýval před tíží reality. Odhodí vzpomínky, které ho strhávají zpět do jeho slepoty. A najednou se jeho pohled rozjasní… Ježíš mu řekl: "Jdi, tvá víra tě zachránila." Hned prohlédl a šel tou cestou za ním. 

Vánoce jsou svátky dětí a rodiny a je bezesporu důležité být spolu. Jisté ale je, že i když se nejlépe zadaří, zcela všichni spolu už asi nikdy nebudeme. Vždycky se najde někdo, kdo nám bude chybět – a pokud ne letos, tak příští rok, za dva… I kdyby to měla být jenom ta kočka, chybět bude. Bartimaia zachránila jeho víra. Ježíš mu neříká, zachránil jsem tě já – a byla by to jistě pravda. Ani neříká, zachránil ses vlastně sám – a možná by na tom také něco bylo. Víra totiž není jenom spolehnutí, že mám ještě dost sil a nakonec všechno dobře zvládnu. Víra není jenom hluboké vnitřní přesvědčení o skutečnostech, které nás přesahují. Ani není jenom hlasem s důvěrou volajícím o pomoc k Bohu, který je všemocným zachráncem, nebo pouhou poslušností jeho slov. Ano, to všechno platí, ale víra je především vztah. A právě ten nás může vytrhnout z do sebe zahleděné slepoty a vyslat na cestu. Na cestu za Bohem i za lidmi, na které jasně uvidíme, že už nikdy nemusíme zůstat sami. Ani u vánoční ho stolu. Ale je pro to třeba něco udělat!