Kouření je téma výsostně etické. S teologií se daleko nedostaneme, pokud ovšem nechceme sklouznout k laciným odpovědím o všeobecné zdravotní škodlivosti kouření nebo nebezpečí vzniku závislosti. Bible se o kouření, na rozdíl od mnoha jiných nešvarů, nezmiňuje, a tak si budeme muset ve svém uvažování pomoci jinak.
Kouření tabáku je dnes jedním z nejvýznamnějších faktorů, které způsobují řadu onemocnění a předčasných úmrtí. Na jeho následky denně v ČR umírá několik desítek lidí, ročně je to přes 20 000 úmrtí. To je neoddiskutovatelná skutečnost. Oponent by však mohl spravedlivě namítnout, že naše zdraví, ale třeba i životní prostředí, poškozuje řada činností, které jsou běžnou součástí našeho životního stylu a nad kterými se nikdo nepozastavuje. A tím nemyslím pouze závislost naší společnosti na automobilismu, v jehož důsledku umírá na celém světě ročně zhruba 1,5 milionu lidí, o těžkých zraněních nemluvě. I zdravá tělesná aktivita a rekreační sport jsou spojeny s významným rizikem poškození zdraví a dokonce smrti. Zde sice neexistují tak přesné statistiky jako u kouření, ale je prokázáno, že v USA zemře v přímé souvislosti se zdravotními problémy způsobenými rekreačním sportem ročně 300 lidí. Do tohoto počtu ale nejsou započítány případy úmrtí následkem úrazů při sportu. V Evropě je toto číslo údajně až čtyřikrát vyšší.
Podobně lze argumentovat i v případě nezdravé závislosti. Závislost na kouření je nejdříve závislostí psychosociální. Kuřák je zvyklý zapalovat si cigaretu v určitých situacích. Po určité době u většiny kuřáků vzniká závislost fyzická, kterou způsobuje droga nikotin. Kdybychom si však chtěli zcela upřímně sáhnout do svědomí, kolik podobných závislostí bychom u sebe dokázali vypozorovat. Od ranní kávy až k večerní modlitbě před usnutím. Jistě, můžeme se snažit rozlišovat závislosti zdravé a žádoucí od těch, které nám škodí – nicméně každá závislost vždycky zůstává určitým varováním. Hranice mezi její přijatelností nebo dokonce užitečností a její zneužitelností je velice tenká. Možná právě ona večerní modlitba nám v tom může být dobrým příkladem. Například, pokud se nám po létech zvyku na tento jistě dobrý rituál začne do hlavy vrývat myšlenka, že když se večer řádně nepomodlíme, nebo dokonce při modlitbě usneme, Pán Bůh nás za to druhý den potrestá.
Ve starověku se při obětních obřadech spalovala rituálně zabitá zvířata. Z ohně vycházel nepříjemně páchnoucí dým, proto lidé vhazovali do plamenů vonné koření. Podle řeckého dějepisce Hérodota to byla konopná semena, která dodávala kouři omamné účinky. V Bibli však o podobných praktikách při Izraelských obětech zprávy nemáme. Pravé kouření tabáku starý svět ještě neznal. Tabák však kouřili Indiáni téměř v celé Americe. Objevením nového světadílu Kryštofem Kolumbem v roce 1492 se kouření tabáku rozšířilo i do Evropy. Kouření bylo zpočátku výsadou bohatých, ale brzy se rozšířilo po celé Evropě. Do českých zemí se tabák dostal za vlády Rudolfa II., známého ctitele alchymie. Ve větším měřítku se rozšířilo teprve za třicetileté války.
Zároveň však bylo užívání tabáku také zavrhováno, a to bez ohledu na náboženský nebo politický kontext. Anglický král Jakub I. patřil mezi první odpůrce kouření. V roce 1603 vydal latinský traktát proti kouření a začal kuřáky stíhat a trestat. Proti kouření ostře bojuje i římskokatolická církev. Roku 1642 vydal papež Urban VII. bulu, ve které pro kuřáky stanovuje trest exkomunikace. Také v ostatních zemích vládci bojují proti kouření. Ve Švýcarsku mohl být kuřák potrestán pranýřem, v Persii udušen kouřem, v Číně stínali kuřákům hlavy a v Rusku byli kuřáci trestáni zbičováním, kastrací, vyříznutím rtů nebo vyhnanstvím na Sibiř. Turečtí sultáni, kteří vládli v 17. století, nechávali kuřáky umučit k smrti.
Dostáváme se tedy okruhem zpět na začátek této úvahy – totiž k otázce kterou považuji za výhradně etickou: proč právě kouření vzbuzuje tolik rozporuplných emocí a bylo i v průběhu dějin tak často odsuzováno, když je zcela jisté, že o jeho zdravotních důsledcích neměli lidé v minulosti ty poznatky, které máme dnes a z čistě biblického hlediska jej jednoznačně odmítnout také nemůžeme bez rizika manipulace s textem Písma?
Odpověď, která mě napadá, je možná překvapující, zrála ve mně řadu let a musím přiznat, že překvapila i mě samotného: Kouření je totiž (a to nejen u indiánů) jaksi podvědomě vnímáno jako projev dospělosti, mužnosti, individuality, moudrosti a lidské zralosti. Muž, a samozřejmě i žena, okolo jejichž hlav se vznáší oblak více či méně libého čmoudu, vypadá na první pohled větší, vyšší, důležitější a nezávislejší než jeho okolí. Vždyť kolik kluků a dnes jistě i děvčat se třese na to, až poprvé vyzkouší jaké to je, bez ohledu na to, že dobře vědí, že jim potom bude nejspíše dost špatně. Ale ve své hlavě i v očích kamarádů v ten okamžik vyrostou nejméně o metr. Ne nadarmo byl nejlepším reklamním poutačem na tabák právě akční hrdina, prototyp pravého chlapa, se širokým kloboukem a cigaretou v koutku úst. Jenže tento vysněný filmový hrdina měl také svoje odvěké nepřátele – všechny ty, kteří by chtěli mít ostatní lidi pěkně vyrovnané v řadách, poddané, zotročené, vykořisťované, vykazatelné a poslušné. Proto možná v dějinách států i církví vždycky vadili ti, kteří označeni atributem dýmu, ukazovali ostatním, že se dá jít i jinou cestou, než pokorně sklonit hlavu před vrchností. Možná proto reformovaní horalé, chlapi mohutní jako jejich rodné Alpy, ve svých kostelících mohutně dýmali nad stránkami Písma, a možná právě z téhož důvodu to samé činili zbožní katolíci v puritánské Americe.
Jenže ouha! Celá záležitost má i svůj rub, který ji činí velmi komplikovanou. Pokud by totiž chtěl náš akční hrdina po nějakém čase odhodit svůj široký klobouk, nebo „típnout“ svoji stále doutnající cigaretu, aby tím prokázal, že je skutečně naprosto svobodný a nezávislý – tak to už nedokáže. Zjišťuje, že možná vybojoval vnější svobodu sobě i svým bližním, ale zároveň že se stal otrokem sám sebe a svého zvyku. Nejtěžší etické otázky jsou právě ty, které nemají předem jasné řešení a jednoznačné odpovědi.
2025 ©