Komu platíme daň, tomu patříme.

     Život je krásný, ale není zadarmo. Bohatě prožitý život si vybírá svoji daň, a zdá se, že čím je krásnější, bohatší a naplněnější, tím je daň kterou platíme vyšší. Tou nejvyšší a poslední cenou, kterou za život musíme zaplatit, je smrt. „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě”, praví žalmista. To je skutečnost, se kterou se každý z nás musí nějakým způsobem vyrovnat.

Jenže platit daně se nikomu z nás nechce. Je přirozené, že raději přijímáme než dáváme. Raději získáváme než rozdáváme, raději shromažďujeme než opouštíme, sbíráme než rozhazujeme. Neradi se loučíme s tím, čeho jsme dosáhli, a když už přece jen není zbytí, tak ať je to alespoň spravedlivé, ať je měřeno nám i všem ostatním stejným metrem.

V příběhu z Evangelia přicházejí za Ježíšem farizeové, chrastí a rachotí registrační pokladnou: „Mistře, je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?“ Jejich otázka byla bezesporu lstivá až podlá, ale ne nesmyslná. Problém, který řešili, byl přesně opačný, než ten, který nás v této souvislosti napadne dnes. Nešlo o to, zda a v jakém případě je možno daň neplatit, ale přesně naopak: kdy a jestli vůbec je pro zbožného Izraelitu přípustné platit daň Římskému císaři – představiteli pohanské, okupační mocnosti. Neboť komu platíme daň, tomu patříme. A to je samozřejmě cílem každého správce pokladny, ať už jeho jméno začíná na C nebo na B. Takto postavená otázka totiž není jenom o penězích, ale dotýká se toho nejpodstatnějšího: komu náleží náš život.

Zdá se, že tak tomu rozumí i Ježíš, protože otázku na peníze otočí a využije ke krásnému kázání o smyslu a ceně života. Nechá si přinést peníz a vybídne svoje oponenty, ať mu sami řeknou, jaký obraz na něm vidí. Je-li na minci vyobrazena podoba Caesarova, nechť ji odevzdají císaři, kterému patří, a nezapomenou přitom také Bohu dát to, co mu náleží.

Každá mince má svůj originální obraz, nese jedinečnou tvář a my dobře víme, že Ježíš vidí i to, co se skrývá za ní, pod jejím povrchem. Zdá se, že mu příliš nezáleží na tom, z jak cenného kovu je mince vyražena. Pro Boha je tvář důležitější než materiál, život důležitější než hmota - a v tom je naše naděje. Mince, byť by byla nejcennější a její kov seberyzejší a nejblýskavější, jednoho dne ztratí svoji hodnotu. Ale obraz, který mince nesla, má pro Boha cenu navěky.

Každý z nás zanechává obraz své tváře v tom, čemu se věnoval, svůj otisk na všem, co mu během života prošlo rukama. Svoji podobu vrýváme nesmazatelně do všeho, co po sobě zanecháváme. Farizeům z doby Ježíšovy i těm dnešním se to příliš nelíbí. Tváří se, že tu jsou od toho, aby uhlídali, že na všem bude značka, kterou tam vryjí pouze oni sami a jak oni sami uznají za vhodné. Na rozdíl od nich Ježíš nechce žádnému člověku upírat to, co mu patří – co si právem označil, co nese jeho obraz a jeho podobu: „...odevzdejte Císaři to, co je Císařovo a to, co je Boží Bohu“.

Rozeznávat dobré, co do nás Nebeský Otec vložil, vidět a objevovat to u druhých, a nejen žárlivě posuzovat, co komu náleží a zda mu to náleží právem – v tom nám ani registrační pokladny moc nepomůžou.