... pokračování: "JAKO MALÍ KLUCI!"

... POKRAČOVÁNÍ: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.    Mk. 9, 33 – 37;   Mt. 18, 1 – 5

Pán Ježíš je však vynikající učitel a mistr paradoxu. Nejen tím, co říká, ale i svými gesty jim jasně ukazuje, že s nimi není něco v pořádku. Asi to už sami tušili - nevěděli, co a jak mají Pánu na jeho otázku odpovědět – ale možná ani nevěděli, jak z této situace ven. Ježíš ale ukazuje takovou cestu, a dává takovou odpověď, kterou by oni a asi ani nikdo z nás nečekal.

Chováte se jako malí kluci? Dobře, buďte, jako děti! Matouš nám zaznamenává jeho slova: „…jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete od království nebeského“. A Marek doplňuje tento příběh i o důležité gesto: „… pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: ´Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal.“  

Milí bratři a sestry, toto gesto je důležité. Vidíme Ježíše, který objímá dítě okolo ramen, Ježíše na kolenou, který se sám sklání a snižuje na úroveň tohoto malého a pro mnohé nevýznamného človíčka. Hovoří-li zde Ježíš se svými učedníky o pokoře, potom bude dobré, abychom se spolu dobře zamysleli nad tím, jak to myslí. Co nám chce těmito slovy a gesty povědět. Jsem totiž přesvědčen, že pokora, kterou má Ježíš na mysli, není onou „přihloupě-naivní“ poddaností malého Jiříka, který poslušně udělá to, co mu kluci nařídí, protože poslouchat byl z domova zvyklý. Ano, věřím, že takovýto přístup by se líbil těm světským i duchovním Vůdcům, kteří se nechávají psát s velkým „V“ a mají potřebu vystrkovat svůj obličej na titulních stránkách. Tito lidé totiž potřebují pro svoje „fungování“ ty, kteří chodí vzadu, plní rozkazy a přání. Potřebují obyčejné „členy“, kteří jim maximálně jednou za čas dají svůj hlas ve volbách (ať už politických nebo církevních), a potom zase pokorně kráčí vzadu. Bez těchto členů, by se totiž jejich systém a jejich svět zhroutil, jejich hra přestala dávat smysl - protože vůdce bez poddaných již není vůdcem.

 Pokora, které nás Pán Ježíš učí, a ve které je nám sám on příkladem, je jiná:  Vede-li Pán své učedníky, a spolu s nimi i každého z nás, k obrácení – tedy k oné hluboké proměně myšlení, není to tak, že by nám chtěl dát do našeho již beztoho dost složitého života ještě nějaké další břemeno. Že by po nás požadoval nějaký další a v tomto případě zřejmě i nesplnitelný výkon. Máme-li my, dospělí lidé, být jako děti, případně sklánět se k maličkým a přijímat je, jako by v nich byl přítomen Kristus sám, můžeme prožít velkou úlevu a odbřemenění. Chodit stále vepředu, být stále na očích nemusí totiž přinášet jenom samé výhody, jak jistě dobře známe.

Často jsou v této souvislosti vzpomínány různé vlastnosti malých dětí, kterým bychom se měli od nich naučit. Kromě jmenované pokory to bývá důvěra v rodiče, poslušnost, oddanost, láska atd. Ale, milí přátelé, ti z nás, kdo děti vychovávali, dobře vědí, že většinou jsou tyto vlastnosti spíše zbožným přáním rodičů než skutečností. Děti dokážou (a to již od útlého věku) být vzpurné, neposlušné, tvrdohlavé, někdy i škodolibé a podobně zlobivé. Samozřejmě že jako rodiče vedeme svoje potomky k upevňování těch vlastností, které považujeme za ctnosti a máme zkušenost, že se nám to někdy i povede. Ale přiznejme si, že největší radost z dětí nemáme tehdy, když můžeme říci, že máme doma hodné, poslušné, pořádné dítě, které nikdy neodmlouvá, uklízí hračky a samo si pravidelně čistí zoubky. To je jistě důležité, ale největší radost nám udělá, když vidíme, že naše dítě zdárně roste. Když pozorujeme jeho první krůčky a víme, že jednou přijde den, kdy se postaví docela na vlastní nohy, odejde do světa a s pílí a v bázni Boží půjde po cestě vlastní dospělosti. Nepovažujeme za normální, pokud velký člověk, zůstává z nejrůznějších důvodů stále dítětem, buď pro nemoc, nebo proto, že se nedokázal psychicky odpoutat od svých rodičů. Cílem není zůstat dítětem, ale nést se k dospělosti.

A v tom je, dle mého soudu, druhý podstatný paradox dnešního Ježíšova vyučování. Jako by tím, co říká i svými gesty učedníkům vysvětloval: Chcete-li se stát skutečně velkými, chcete-li duchovně dospět a vyrůst ze svých „klukovin“ do velikosti nebeského království, musíte se nejprve znovu stát dítětem. Začít od začátku, protože na Vašich dosavadních zkušenostech a životních zvycích stavět nemůžete. Vidíme-li Ježíše, jak klečí a okolo ramen objímá dítě, nemůžeme si neuvědomit, že to byl především On, kdo sestoupil ze slávy nebeského království a ztotožnil se s rolí malého dítěte. Ježíšovo vtělení je oním prvním a největším projevem jeho pokorné lásky k lidskému pokolení. V Ježíšovi, objímajícím toto neznámé malé dítě můžeme vidět Pána, přijímajícího sama sebe ve své lidské podstatě. Není nikdo tak malý aby ho Bůh nemohl přijmout, a ani nic tak nepatrného, aby se s tím Bůh nemohl ztotožnit.

Možná jsou pro nás až trochu úsměvné některé příběhy z apokryfních evangelií a různých legend, které se nám snaží představit Ježíše, který už jako malé dítě byl obdařen nadpřirozenou mocí. Měly by pro nás být ale spíše varováním, jak obtížné je pro lidské myšlení přijmout myšlenku Ježíše jako obyčejného dítěte. Boha, stvořitele, Pána a vládce - prvního ve vesmíru - který v tomto dítěti objímá své vlastní lidství i lidství každého z nás.

„…Kdo mne přijme (jako dítě), nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal“, říká Mistr svým učedníkům.

Proto tě, Pane, prosíme:

Daruj nám milost obrácení a proměny našich srdcí,

abychom mohli začít opět od počátku.

Pomoz nám opustit naše falešné představy o dospělosti a vlastní důležitosti.

Dej nám růst jako dětem do podoby tvého milovaného Syna a našeho Pána Ježíše Krista,

abychom až splníme naše pozemské úkoly, 

byli připraveni přijmout tvou milost a vstoupit do nového života v království nebeském.

O to tě prosíme ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého

Amen