... jak se to přihodí?

Milí přátelé, možná řadu z Vás napadá otázka, co bylo tím nejpodstatnějším důvodem našeho příklonu ke Katolické církvi? Dovolte tedy, prosíme, abychom Vám alespoň takto zprostředkovaně pověděli naše krátké svědectví.

Naše cesta začala před více než patnácti lety společným duchovním zážitkem, který by v některých ohledech bylo možno přirovnat k setkání Saula s Ježíšem před branami Damašku. Obešlo se to sice bez výjimečných vnějších znamení a mimořádných událostí, ale v našem srdci jsme byli zasaženi podobně jako tento muž.

• První podobnost nacházíme v tom, že toto oslovení přišlo nenadále a ze směru, odkud bychom to dříve nečekali.

• Druhou podobnost spatřujeme v tom, že nás toto Boží oslovení zastihlo v situaci, kdy by se nám – ani podle přísných pravidel zbožného života – nedalo mnoho vytknout, podobně jako Saulovi. Oba jsme se s Danielou v mládí přiznali k víře v Pána Ježíše jako našeho zachránce a Pána našich životů, byli jsme pokřtěni, přijati do sboru a dle svých možností jsme se věnovali službě. Měli jsme hezké a harmonické manželství, k víře jsme vedli naše děti a pečovali o naše osamocené rodiče po smrti jejich protějšků. Ve svém zaměstnání i v dalších aktivitách jsme dbali na to, abychom hledali a naplňovali Boží vůli.

• Třetí podobnost nalézáme v tom, že jsme byli naléhavě a neodolatelně – jako zábleskem z nebe – zasaženi zprávou evangelia, kterou jsme vlastně od dětství znali, ale v té chvíli k nám promluvila způsobem, který způsobil proměnu našeho vztahu k Pánu Bohu. Dodnes vnímáme tuto chvíli jako naše „druhé obrácení”.

• Tou zprávou byla přednáška mons. Michaela Slavíka na jedné z obnov kurzu Manželských setkání, kterých se dodnes pravidelně účastníme. Vykládal chronicky známý text z 15. kapitoly Lukášova evangelia, který jsme si zvykli nazývat „Podobenství o marnotratném synu”. Téma přednášky však znělo poněkud jinak: „Bůh Otec milosrdenství”. Nově jsme zaslechli pozvání do milující Otcovy náruče, která je otevřena pro všechny jeho syny – nejen pro ty marnotratné. Otevřel se před námi nový prostor nevyčerpatelné Boží milosti. Marnotratný syn rozmrhal část otcova majetku – a otec tím nezchudl. Pečlivý a pracovitý syn část otcova majetku ušetřil - a otec tím nezbohatl. Věříme, že Duch svatý před námi odhalil pro nás dříve nepředstavitelnou plnost bohatství našeho nebeského Otce, plnost velkorysou a zbohacující. Jeho milující náruč, která je bezpodmínečně rozpřažena pro všechny: marnotratné i spořivé. Není třeba odcházet z otcova domu, abychom si užili dobrých věcí, stejně tak jako není nutné v otcově domě škudlit a přitom žádostivě pokukovat po potěšení, které si dopřávají jiní.

Toto poznání v nás postupně vyvolalo neodbytnou otázku: co s tím? Vrátit se opět do bezpečí přísného, někdy pro nás až sebetrýznivě zapšklého asketizmu? Utéct z otcova domu a doufat, že jednoho dne nás naše kroky přivedou zpět do jeho náruče? Nikoliv. Poznali jsme a věříme, že je možné prožít život v Otcově blízkosti a přitom zůstat hledajícími. Žít s očima otevřenýma pro nové věci a učit se radovat ze všech dobrých darů, které nám náš Nebeský Otec každodenně dopřává.

Mezi tyto dobré dary patří i společenství v kostele „Pražského Jezulátka” na Malé Straně. Když se po řadě let otevřela příležitost roční přípravy na přijetí Svátosti biřmování, neváhali jsme a společně jsme se přihlásili. V tu chvíli jsme nevěděli, zda bude tato naše cesta skutečně biřmováním zakončena. Museli jsme si navzájem vyjasnit svoje postoje. Katolická strana chtěla být především ujištěna, že se z naší strany nejedná o nějaký „úlet” nebo chvilkové vzplanutí. My jsme naopak potřebovali mít jistotu v tom, že, kromě jiného, po nás nikdo nebude požadovat zřeknutí se „nekatolických bludů” – nepřáli jsme si ani neplánovali odchod z CB.

Došlo-li tedy nakonec k tomu, že jsme byli ke konci roku 2016 na základě kompromisní dohody se staršovstvem a vedením sboru vyškrtnuti z evidence Členů sboru CB, rozhodli jsme se k tomuto kroku z důvodu, abychom nebyli nikomu „k pohoršení”. Rozumíme tomu, že naše životní cesta nemusí být pro každého srozumitelná a přijatelná, a proto jsme vděčni zvláště všem našim přátelům i členům staršovstva, kteří přijali naše rozhodnutí s vlídným porozuměním. Chceme Vás ujistit, že náš vztah ke sboru a k CB zůstává. Sbor v Soukenické byl naším duchovním domovem, kde jsme prožili požehnanou část svého života (samozřejmě přišly i obtížné situace, ale ty nechceme připomínat). Vychovali jsme zde děti a máme v Soukenické řadu přátel. Církvi Bratrské jsme věnovali nemálo svých sil a času ve službě, kupříkladu ve staršovstvu, kázáním na stanicích, ve vedení dorostu, v pěveckém sboru atd. Ještě i v roce 2017  na základě dohody s RCB vydáváme celocírkevní časopis Brána. A i když už jsme se zcela zapojili do života společenství u Jezulátka, rádi se budeme i s Vámi nadále při různých příežitostech vídat. 

Vaši Jiří Bartoloměj a Daniela Anna Sedláčkovi